Cesta na Little Adam´s Peak vede ( jak jinak) mezi čajovými plantážemi. Pro Evropany je to nádherný pohled. Budete se neustále kochat a přemýšlet nad tím, jak na těchhle keříčcích všude kolem rostou čajové lístky, na kterých si pak celoročně pochutnáváme, aniž bychom si uvědomili, kolik tvrdé práce za naším šálkem čaje stojí.
Cestou se určitě setkáte s celou řadou zatoulaných psů (to ostatně platí pro celý ostrov), kterých jsou na ostrově mraky. Já na vrcholu hory narazila na zavšivenou a nemocnou psí mámu a její dvě roztomilá zanedbaná šťenátka. Jako pejskaři mi představa, co ty dvě nezbedy čeká, nedělala moc dobře. Jediné co můete udělat, je nechat jim trochu vody a vytáhnout svačinu, to ale problém s opuštěnými a zanedbanými psy moc neřeší.
Na vrcholu hory je vše svěže zelené a máte možnost pořádně se odsud porozhlédnout po okolí. Ten výhled je fascinující, počítejte s tím, že se na hoře chvíli zdržíte.
Na Little Adam´s Peak doporučuju vyrazit pokud možno zrána. Jednak nebudete (tolik) umírat vedrem (ale i na to si časem zvyknete, respektive vám nezbyde nic jiného než se s občasným zanadáváním si přizpůsobit), a jednak se slušně zvedne šance vidět pravé sběrače čaje při práci. Jejich práce je nesmírně namáhavá (schválně si to zkuste) a i na zdejší poměry velmi špatně placená (sběrači a sběračky jsou placeny podle váhy nasbíraných lístků). Jelikož jsem se v noci moc nevyspala, brzké vstávání se v mém případě úplně nepovedlo, takže jsem tady o tuto podívanou přišla. Zklamaná jsem narazila pouze na babičku, která sběračku pouze mizerně hrála, aby nalákala důvěřivé turisty k fotografování a následné odměně. Zkažte jí radost, při pohledu na ni uznáte, že to nebylo možné:
Sběrače jsem si moc přála vidět, byla jsem tady trochu zklamaná, že se to nepovedlo. Naštěstí se mi zadařilo vidět celou řadu sběračů a sběraček čaje později. Vzhledem k té neskutečné práci od té doby pohlížím na šálek čaje jinak, mnohem víc si ho vážím.
Po sestupu jsem se musela nutně osvěžit a než vyrazíte dál, doporučuju Vám to samé, v Elle k tomu máte celou řadu možností. Káva na Srí Lance není příliš dobrá, proto jsem si ji ani příliš nedávala (tady to byla krizovka:), jejich 100 % ovocné džusy (obzvlášť pro nás tolik exotická papája stojí za vyzkoušení), kokosová voda a lassi jsou naopak fantastické.
Vzhledem k tomu, že jsem měla dobrý čas, další cesta mě neplánovaně zavedla k Nine Arch Bridge. Železniční most, říkala jsem si, to není nic pro mě, takové věci mě moc nezajímají. Nebojte se, i když nejste fanouškem železnic, to místo Vás nadchne! Pokud máte čas, doporučuju Vám vydat se k němu pěšky, je to moc hezká procházka, kdy cestou uvidíte spoustu zajímavých věcí, například malý hinduistický chrám:
Budete mít ale taky možnost nakounout místňákům do zahrádek:
Já osobně jsem se z jejich úrody rozplývala, tento lilek mě vyloženě nadchnul.
Demodara Nine Arch(es) Bridge (nebo také Bridge in the sky) je ukázkou britské práce, neboť právě v období kolonizace vznikla na Srí Lance železnice (místní její nedostatek netrápil, dnešní turisti jsou Britům neskonale vděční). Most pochází z roku 1921 a je v nebývale dobrém stavu. Naneštěstí o pražcích kolejí se to říct nedá. Pravda je taková, že místní na železnice pravděpodobně roky nešáhli. Pohled na koleje ve mě vzbudil obavy o můj život, protože cesta vlakem byla v plánu ještě mnohokrát:). Je to velice fotogenické místo, proto počítejte s tím, že se zde turistů sejde více:
Po mostě se samozřejmě můžete projít, ale mějte uši na stopkách, vlak tudy normálně projíždí :)
Moje další cesta vedla na vyhlídku Ella Rock. Tato trasa už je, i vzhledem k horkému počasí, které zde i v horách panuje, trochu náročnější, zejména v závěru vás čeká poměrně zabijácké stoupání, vemte si s sebou proto dostatek vody. Nahoře Vám bude odměnou nádherný výhled.
V průvodci jsem se dočetla, že na Ella Rock vede něco jako turistická stezka. Považuju za důležité upozornit Vás na to, že ze začátku (cirka 3 km) se turistiká stezka = železniční koleje, mezi kterými přeskakujete a hodně často z nich taky seskakujete, když zrovna projíždí vlak. Tak na to buďte určitě připravení :) Cesta byla ale docela zábavná, protože jsem nejenže uskakovala před vlaky, ale zároveň jsem se peknelně soustředila na železniční milníky (u 166 a 1/4 musíte odbočit směrem do čajových plantáží :)
Zajímalo by mě, co by na to řekl KČT
Cestou po kolejích jsem taky narazila na velkou vesnickou slavnost (samozřejmě se stále slavil Nový rok:). Oslava probíhala celý den, když jsem se stejnou cestou vracela zpět, byla stále v plném proudu. Jednou ze zábav místních bylo kromě hudby a jakési tomboly o rostliny banánovníku soupeření mladíků na "kladině", kdy cílem bylo začít se na povel mydlit hlava nehlava ve snaze shodit toho druhého. Byla to docela zábava, pozorovat je:
Čekání na začátek souboje
A už se (za mohutného povzbuzování) řežou hlava nehlava
Cestou se opět můžete kochat přírodou, narazíte také na obyčejné buddhistické "kapličky", banánovníky, papájy, jackfruity, avokáda (těch je tu mimochodem plno)... Prostě mějte oči na stopkách, je tady toho tolik k vidění!
Byl docela provoz :)
Nejdřív čajové keříky...
...potom skoro český les:)
Kravičky na vrcholku Ella Rock...holky musí mít neskutečnou kondičku
V dálce můžete zahlédnout i místní vodopády, ke kterým se dá jít taky. Ty už jsem nestihla
Protože jsem se vracela navečer, potkávála jsem místňáky žijící mimo Ellu při jejich večerním koupání a praní prádla v řece. Tito lidé, protože se nezabývají turismem (jinak nebudete mít problém se domluvit, obzvlášť s mladší generací) a s cizinci se moc nepotkávají (málokdo jede na Lanku šplhat se do kopců že) anglicky prakticky nemluví, nicméně jim moje přítomnost nevadila a nechali mě se k nim na chvíli přidat. Dětem jsem rozdala bonbónky, já na oplátku dostala nějaké bobulovité ovoce a posunky jsem se jim snažila vysvětlit, kde že to ta Česká republika je. Pak jsem to vzdala a zaměřila jsem se na upřesnění polohy Evropy :)
Hurá na večeři:
Chicken rice and curry
Já jsem si pochutnala na roti (srí lanská obdoba našeho chleba) s čočkovým dhalem a krevetkama. Hm, to byla dobrota.
Po večeři nezbývalo než se s krosnou na zádech doslova dovléct na vlakové nádraží a vydat se na cestu do Haputale, kam jsem dorazila v nočních hodinách. Ale o tom zase příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře :)